1.Khan: Takže jsi přívrženkyní vychytralosti? Odkud pocházíš?
2.Klára: Bojuj se mnou!
3.Khan: Och! Dobrá, pojď dál. Chtěla by ses k nám přidat? Právě teď, když se začali vyzbrojovat? Stačí jejich pohled a zničí pět takových měst jako to naše. Děláš na mě dojem.
4.Klára: Nevíš, že jsem Notkinova přítelkyně?
4.Klára: Přeji si! Přeji si, abych mohla být jednou z vás.
5.Khan: Ok. To je přímá a férová odpověď. Dobrá tedy, připrav se na souboj.
6.Klára: Poslechni! Raději bych nejdřív věděla, co je to za věž.
7.Khan: Tahle věž? Taková hračička, blízko které bledne jakékoliv dobrodružství. Je to přepych. Továrna na sny. Tady si může člověk zalaškovat s jakýmkoliv křehkým snem. Tady se můžeš podělit o své sny s ostatními, kteří se jich taky zúčastní.
8.Klára: Ale pokud ten sen má velkou hodnotu, můžeš ho převyprávět.
9.Khan: Nebo nakreslit! Taková šílenost! Víš o tom, že to nejdražší na snech je to, že si člověk přeje, aby stále snil a nikdy se neprobudil? Že to zmizí hned poté, co se člověk probudí? Sny nemohou být zaznamenány nebo převyprávěny. Kouzlo zmizí.
10.Klára: Říkáš, že tato věž dokáže uložit sny?
11.Khan: Nejenom uložit! Vrátit! Pokračovat v nich! Sdílet je s ostatními! Dělit se nejenom o jejich charakter, světy, ale i o vůně. Nejbáječnější zkušenosti těchto snů, nejdražší události ve snech.
12.Klára: Tyhle holé zdi?
13.Khan: Vidíš holé zdi? Tak to tě fakt lituji.
14.Klára: A teď mě nech vejít.
15.Khan: Jdi a uvidíš. Rád bych ti ukázal, co chci vidět – ale ty už jste dospěla.
16.Klára: To nevadí.
14.Klára: A co vidíš?
15.Khan: Vidím ohnivé lodi křižující ostrovy Orionu.
16.Klára: Asi se navzájem nepochopíme.
17.Khan: Jdi a uvidíš. Rád bych ti ukázal, co chci vidět – ale ty už jste dospěla.
18.Klára: To nevadí.
2.Klára: Ne. Ne hra na lišku podšitou není nic pro mě.
2.Klára: Pokud chce někdo podvést tebe – je to hned něco jiného…
1.Khan: Nikdy předtím jsem tě tady neviděl…
2.Klára: Nikdy předtím jsem se tady neobjevila.
3.Khan: Proč?
4.Klára: Nemůžu říct. Musím být opatrná…
4.Klára: Takový je můj osud. Nehodí se…
2.Klára: Ano, často zůstávám nepovšimnuta…
3.Khan: Jak se jmenuješ?
4.Klára: Och, nazývají mě různými jmény… Teď mám alespoň šest různých jmen.
4.Klára: Jsem Klára. Podle mého se to jméno ke mně vůbec nehodí.
5.Khan: Proč?
6.Klára: Nemůžu říct. Musím být opatrná…
6.Klára: Takový je můj osud. Nehodí se…
1.Khan: Kdyby ses o mě nepostaral, kdo by zase vdechl život našemu městu? Budu v příštích pěti nebo deseti letech muset udělat tolik věcí… Děkuji ti, děkuji ti!
2.Klára: Ty si myslíš, že se tohle město dá ještě vybudovat, znovu obnovit zdejší život?
3.Khan: Určitě. Samozřejmě, že to nebude snadné. Ale každý člověk musí bojovat o své místo na světě, jinak to nejde. Nemůžeš přestřihnout pupeční šňůru, která nás všechny živila od stvoření světa. Skoro všude je již jen smrt.
4.Klára: Opravdu stojí za to se co nejvíce snažit zkrášlit i tak bezútěšné místo.
5.Khan: A co mí přátelé? Bez nich nejsem schopen udělat vůbec nic. Jsou naživu? Mohu je navštívit?
6.Klára: To nevím. Chtěl jsem se starat jen o tebe.
6.Klára: Ještě ne. Má práce není u konce.
4.Klára: Ano. Alespoň tady to žije. Nikdy nezapomínej na svůj původ.
2.Klára: Neděkuj. Prostě jsem se nad tebou slitoval.
2.Klára: Žij. Dělej, co bys měl.
1.Khan: Dejte mi všichni pokoj. Chci být o samotě.
2.Klára: Otravuju? Podivné…
2.Klára: Chci si tady jen na chvilku odpočinout…